Často na Vás vzpomínám, k mým vzpomínkám patří ale i ti z rodiny, kteří již nežijí. Také porovnávám jejich způsob života s Tvým - jsou tak velmi rozdílné. Co se vše změnilo za pouhých osmdesát roků! I já jsem byla vnučka, je to již tak dávno. Několikrát jsi se mnou stála u hrobu mých stařečků, také znáš dům, ve kterém bydleli. O jejich životě však nevíš zhola nic. Tento nedostatek se pokusím napravit a zapátrám v mých pamětech.
Dříve na vesnici jsme neříkali babičko, dědečku, ale stařenko, stařečku. Stařenka, maminčina maminka, byla v mém dětství pro mne důležitá, u ní jsem se cítila víc v bezpečí než u nás doma. Když se ve válce nad naší vesnicí objevila letadla, utíkala jsem přes celou vesnici ke stařence. Stařenka se narodila ve Velkém Týnci v roce 1880 do rodiny, v níž bylo pět dětí. Rodiče byli zámožní, měli velké hospodářství, říkalo se grunt. Vlastnili několik koní, krávy, polnosti, kočár, se kterým jezdili v neděli do kostela a do Olomouce. Zaměstnávali čeledína, děvečku.
Stařenka se vdávala v roce 1900 z donucení , ženicha vybrali rodiče. Vdala se do řeznictví, současně i hospody, kam se chodilo až večer, tenkrát to na vesnicích tak bývalo. K tomu patřilo i malé hospodářství. Během deseti roků porodila sedm dětí - k velké nelibosti stařečka samé dcery. Ve své domácnosti měla, a to, jen když byly děti malé, pomocnici k dětem. Ostatní práce musela zastat sama. V létě, v zimě vstávala ve čtyři hodiny ráno. Nejdříve musela zatopit v kamnech, napumpovat a nanosit vodu pro rodinu i pro dobytek. To patřila ještě k těm šťastným, kteří měli studnu na dvoře. Potom šla dobytek nakrmit, napojit, podojit - měli tři krávy, dvě kozy, prasata, plný dvůr drůbeže. Její největší chloubou byly morky - krůty a čínské kačeny. Říkala: „Lidé si poradí sami, děti a dobytek se musí obsloužit." Než to všechno stačila udělat, bylo skoro sedm hodin a to snídala rodina - domácí máslo, povidla, sýry, tvaroh, chléb. Stařeček si lámal chléb do kávy.
Chléb měli domácí, těsto na chléb mísívala stařenka ve velké díži, kterou postavila doprostřed kuchyně, k míchání se používala kopist, byla to asi velká dřina. Později se vozil chléb péct do obecní pekárny.
Na místě, kde stávala chlebová pec, stojí dnes koupelna. Oběd vařila bez polotovarů, robotů, mixéru, ledničky, tekoucí teplé a studené vody. V létě v zimě se muselo stále topit v kamnech, i když chtěli jen teplý čaj. Neměla rychlovarnou konvici, ani plyn, nebo elektrický vařič. Ten měla až moje maminka. Kuře neměla ani chlazené nebo mražené, nejdřív ho musela chytit, zabít, oškubat. Vše bylo pracné. Sama si stloukala máslo a cukr odlamovala z velké homole.
Ke vší té práci se jí ještě v kuchyni batolil malý chlapec Lojzík a dalšího Pavlíčka měla v koši. Byly to děti její nejmladší dcery, která prodávala v místní mlékárně. V té době nebyly ani jesle, ani školky. Později byly na vesnici žňové útulky. Ty jsem nezažila ani já, těch se dožila až moje sestra, která byla o tři roky mladší.
V kuchyni neměla stařenka linoleum, jako moje maminka, podlaha byla dřevěná a každý týden ji musela drhnout rýžovým kartáčem, v té době se nikdo nepřezouval. Ke všemu se starala i o zeleninovou zahrádku. Když bylo potřeba, chodila pracovat i na pole. Na jaře klekačky s ovázanými koleny a s malou motyčkou, pomáhala jí některá z dcer, to byla ženská práce. O žních chodila za žencem s kosou - odebírat obilí. Na pole vyšel v době žní, jak se říkalo, kdo měl ruce, nohy. Děti prostíraly povřísla, nebo provázky s barevnými dřívky, které hospodář během zimy připravil. Povřísla splétal, nebo kolíčky na provaz navlékal.Všichni měli nohy rozedřené od strniska, tenkrát byly jiné druhy obilí, i ta sláma bývala vyšší .Práce o žních na poli končila tím, že stařeček postavil mandele. Ve vesnici byla jedna mlátička, která se půjčovala hospodářství od hospodářství. Na podzim sedávala stařenka u hromádek řepy, hlavu i záda jí kryl rozpáraný pytel. Někdy totiž pršívalo, nebo padal mokrý sníh. Vidím její prokřehlé ruce, jak srpem osekávají řepný chrást. Také vzpomínám na stařečka, který řepu naložil na vůz, jistě to bylo velmi namáhavé. Zapřáhl kravky a vozil řepu do cukrovaru v Brodku vzdáleného šest kilometrů. Tam šel pěšky podle vozu a zpět se vezl. Nevím, kolikrát tuto cestu musel zopakovat, než řepu z pole odvozil. V naší vesnici jezdil jeden hospodář, který zapřahal do vozu krávu a koně, takový nesourodý pár.
Kromě kuchyně a pokoje, kde spala rodina, měli ještě dva parádní pokoje, svátečně zařízené. Jako dítě mě nejvíce zajímal příborník. Byla to velká skříň ze tří stran prosklená, kde bylo uloženo plno krásných věcí, dnes jistě starožitných - porcelánové sošky, broušené sklo, památeční hrnečky, talíře.Tyto pokoje se otvíraly jen v době Vánoc, nebo když přijel někdo na návštěvu – třeba sourozenci. Měla tři sestry a bratra zvěrolékaře. Stařeček měl, což je na tu dobu neobvyklé, jen jednoho bratra. Také hody se v těchto pokojích slavily. Hody byly u nás velice slavné. Slavily se první neděli v září. To se gruntovalo , peklo, protože se sjela celá rodina. Přijelo několik kolotočů a různých pouťových atrakcí, byly postaveny stánky, ve kterých se prodával perník, turecký med a různé sladkosti, i kvašené okurky, ale i růžence, křížky, svaté obrázky malé i velké i obrazy svatých nad postele.( I v tom nastala změna, dnes přijedou Vietnamci, prodávají záclony, nádobí, podprsenky, zkrátka vše možné a nemožné.)Tehdy přicházela spousta poutníků, někteří v procesích s korouhvemi a hudbou, někteří jen s předzpěvákem. U kostela stávalo nebo sedělo několik žebráků, někteří zmrzačení, někomu chyběla noha, někdo byl slepý. To jsem byla smutná, když jsem je viděla.
I „ koupelnu " stařečci měli. Byla to místnost s vchodem ze dvora. Jednou za týden tam byly přineseny dřevěné troky /necky/, do kotle se nanosila voda a když byla horká, nastalo rodinné koupání. Začínalo se od nejmladšího a stařečkem koupání končilo. Voda se nevylévala, jen každému se horká voda přilila. Tato místnost také sloužila k vaření brambor pro prasata, k výrobě „ šlíšků“ pro krmení hus. Na podzim se vyměnil kotel a vařila se v něm povidla, což bylo nekonečné, míchalo se bez ustání den a noc. Také se zde krouhalo zelí, které se šlapalo v bečce, přidávala se do něho spousta kmínu, cibule, jablka jadrničky. Tak chutné zelí asi již nikdy neokusím. V kotli se vařila zabijačková polévka, škvařilo sádlo, ale vařilo i mýdlo. Místnost sloužila i jako prádelna, kde se v kotli vyvařovalo prádlo. Používal se k tomu měděný zvon, který ale každý nevlastnil. Pralo se na valše a potom se až do zámrazu na vozíku nebo na trakaři jezdilo k mlýnskému náhonu prádlo máchat. Ve vesnici k tomu účelu byla vyrobena klekátka a lavice na odkládání prádla. Prádlo často uplavalo. Vzpomínám si, že jedna žena, která se snažila prádlo zachytit, se utopila. V té době málokterá z žen uměla plavat. My děti u nás z vesnice jsme uměly plavat skoro všechny , trávily jsme u vody celé prázdniny. Voda za mého dětství byla čistá, náhon byl dva metry hluboký.
Žehlení také nebylo snadné, dvě želízka, ve kterých byly dírky, se dala přímo na oheň a když byla do června rozpálená, se nabodla na „kuták“ a vložila se do žehličky. Žehlilo se, dokud želízka nevychladla. Potom se vyměnila za ta, která se hřála v ohni. I když si žena chtěla nakulmovat vlasy, musela topit v kamnech, aby mohla želízka nahřát. Horká vyzkoušela nejdřív na papíře, aby nespálila vlasy, což se mnohdy stalo..
Nepamatuji se, že by stařenka byla u lékaře. Věřila na psí sádlo a bylinky. Neznala, co je vysoký krevní tlak, cholesterol. „Neznala“, co je holič, kosmetika. pedikúra. Ani neměla čas se pozorovat. Pamatuji si, jak si z dlouhých vlasů splétala cop, který stočila do drdolu a sepnula vlásenkami. Stařeček se holil břitvou, střihal ho místní holič, někdy se nechal i oholit. V dnešní době se muži k holiči chodí jen střihat. Stařenka četla jen modlitební knížku, která byla psaná švabachem. Dožila se rádia, které si později koupili. Cestu znala jen do kostela, kam pravidelně chodívala a kde měla své stálé místo. Nejdelší její cesta byla vzdálená třicet kilometrů, když jela navštívit své sestry a dceru. Vidíš, i v tom je ten velký rozdíl. Ty máš procestovanou skoro celou Evropu.
Nemohla by pochopit Tvoji domácnost s robotem, ledničkou, tekoucí teplou a studenou vodou a hlavně s automatickou pračkou i televizí, které se nedožila a stejně by na ni neměla čas. Vše by to považovala za malý zázrak. Jednu výhodu měla Nepotřebovala opraváře, instalatéra, neznala záruční doby. Znala jen kominíka, listonoše a jednou za rok navštívil vesnici dráteník ze Slovenska. Myčku na nádobí by považovala za zbytečnost. Za její doby se voda z nádobí na vesnici používala k pití pro dobytek a říkalo se jí pomeje.
Zažila dvě světové války, v první bojoval stařeček na italské frontě. Ve druhé světové válce Němci popravili v Breslau jejího zetě, mého tatínka. Od té doby byli stařečci pro moji maminku/ Tvoji babičku/ , vdovu se třemi dětmi, velkou oporou. Maminka /Tvoje babička/ od popravy tatínka často stonala a stařenku přežila jen o dva roky. Zemřela v 57 letech ( tři měsíce jí dr. Hrabal, náš soused, chodil denně píchat morfiové injekce,) smrt pro ni byla vysvobozením, měla velké bolesti. Její nemoc uspíšila stařenčinu smrt. Často říkala: „ Nechtěla bych se Růži dívat do hrobu." Byla by to čtvrtá dcera, které by stála nad hrobem. Dvě zemřely docela malé. Velmi smutné pro ni bylo, když zemřela čtrnáctiletá Evženka na zápal mozkových blan. Dcera Marie z Nákla zemřela ve svých 51 letech.
Přes tento ne jednoduchý život jsem ji nikdy neslyšela zvýšit hlas. Vše dělala a řešila s obdivuhodným klidem a pokorou. Byla vyrovnaná i v době nejistoty. Její přítomnost mne vysvobozovala ze sklíčenosti a tísně, kterou jsem často prožívala.
Stařenčinou smrtí se pro stařečka, který do té doby zastal spoustu práce, zhroutil svět. Nad hrobem vyslovil: „ Lojzičko, co jsi mně to udělala". Upadl do apatie a do roka zemřel.
Kdyby to bylo možné, přála bych jí aspoň jeden rok prožít v dnešní době. Mohu jí přát jen klid a věnovat ji tuto vzpomínku a obdiv. Na rozdíl od ní, já, která zdaleka nestíhám tolik práce, kolik tato žena dokázala zastat do konce svého života a v tak nelehkých podmínkách! Dožila se sedmdesáti šesti let. Jmenovala se Aloisie Přidalíková, za svobodna Obrtelová.
Jméno Aloisie nedala žádné ze svých sedmi dcer, nejmladší dala jméno Filoména, která jí několikrát za život vyčetla " Kdybyste mně aspoň to Filoména nebyla dala".
Domnívám se, že v dnešní době technického pokroku, rozvoje, vzdělanosti , pře-informovanosti, místních válečných konfliktů, terorismu a dalších civilizačních nešvarů ve společnosti, je velmi prospěšné si připomenout životní styl našich předků, jejich skromné nároky na uspokojování svých potřeb a pak současnou životní úroveň porovnat s minulostí.
Milá moje, snad jsem Tě tím příliš neunavila. Již jsem se chystala delší dobu seznámit Tě s tím, jak žili Tvoji předci. Jak se život změnil za pouhých osmdesát let. To, co jsem Ti napsala, je jen část toho, co si pamatuji. Bylo by to na román, nebo rodinnou ságu a to já napsat neumím.
Celou Tvoji rodinu zdravíme, líbáme a těšíme se, že nás zase někdy navštívíte.
Tvoji babička a děda
Včera jsem slavila 85 narozeniny, byl to můj život.
Zdraví Prokešová Růžena