V roce 2017 v mezinárodním časopise Juna Amiko se zeptali čtenářů – rodičů – co by odpověděli dítěti na otázku, zdali existuje dobro. Tenkrát jsem odpověděla takto.
„Takový okamžik je nezapomenutelný, když se syn zeptá maminky, zda opravdu věří na dobro v životě, na užitečnost dobra, na zisk z dobra.
Možná, že takovou otázku dokáže lépe zodpovědět babička.
Moje vlasy jsou šedivě bílé a v deštivých dnech mě bolí všechny klouby. I můj syn je už šedivý a nemocný…
Do mé rodiny přišel ve svých čtyřech letech a odešel v osmnácti, aby se vrátil do prostředí, kde se narodil. Často jsem s ním rozmlouvala o smyslu dobra, ale on nikdy nerozuměl mé víře v dobro, v potřebu poctivé práce, nelhat, nekrást, pomáhat druhým. Odešel v klidu z našeho domova do neklidného světa. Jen málo jsem se dovídala o jeho dobrodružstvích. Po návratu z několika pobytů ve vězeních se vrátil, litoval, žádal rady, založil rodinu s ženou se čtyřmi dětmi, očekával moji pomoc a já pomáhala, odpouštěla, platila dluhy… Ale jeho díky byly jen maskou, dokud jsem mohla dávat. Vnuci jsou dospělí, rodina se rozpadla. Čtyři synové a dcera se rozešli někam do světa a on s manželkou zůstal sám, bůhví kde. Zůstala jsem sama, jen tři vnuci se občas ozvou s jistým ostychem a jen jeden je řádným člověkem a pečlivým tatínkem mé pravnučky.
Ptáte se, zda dobro existuje?
Ano, dobro existuje, jen nesmíte očekávat díky.“