Jsem občan světa

Když jsem se narodila, pokřtili mě. Dostala jsem křestní jméno k mému příjmení. Na to si samozřejmě nepamatuji, byla jsem nemluvně. To se stalo v době, kdy naši zemi pohltila Velkoněmecká říše a naše země se jmenovala Protektorát - Böhmen und Mähren.

Moji rodiče mě milovali. Byla jsem jejich jediná dceruška. Měla jsem šťastné dětství. Když mi bylo pět let, nastoupila jsem v září do první třídy, kde na nás učitelka mluvila německy. Přišlo jaro a moje maminka mě ustrojila do národního kroje. Dobře si pamatuji na mladé vojáky ve špinavých roztrhaných uniformách, na jejich koně a tanky. Všichni lidé byli okolo mne šťastní a hráli si se mnou.
Ve škole jsem pak dobře prospívala, velmi ráda jsem četla a z knih jsem získala mnoho užitečného pro život. Přesto, že moji rodiče téměř nikdy nenavštěvovali kostel, já jsem chodila na hodiny katolického náboženství ve škole po vyučování a odpoledne jsem s radostí trávila čas v Pionýrském klubu. Žila jsem šťastně a objevovala svět. O svém povolání jsem měla jasno – budu zdravotní sestra. Dříve než se to stalo, zemřel náhle můj drahý tatínek. Ráno ještě pracoval v továrně, večer ležel v bezvědomí na nemocničním lůžku. Po třech dnes zemřel.

Práce v nemocnici byla namáhavá. Často jsem byla velmi unavená, ale budoucnost naší země v mých očích byla zářivá ve světlých barvách. I můj život byl stále lepší a lepší. Stala jsem se matkou, získala dobré postavení v práci, měli jsme hezký byt. Koupili jsme si automobil, chatu blízko města …

Bylo mi padesát let, když došlo v naší zemi k převratu, kterému se zprvu říkalo sametová revoluce. Moje manželství se rozpadlo, syn odešel … Zůstala mi jen práce pro lidi …

V té době jsem se seznámila s jazykem esperanto a myšlenkami Ludvíka Zamenhofa. Jazyk jsem se naučila a seznámila se z novými lidmi. Cestovala jsem po Evropě, seznámila se s životem v jiných zemích, účastnila jsem se kongresů, i světových, začala jsem psát, vyučovala jsem jazyk, sama organizovala setkání. Postupně se moje síly vyčerpaly. Moje názory na svět a lidi se vytříbily mými životními zkušenostmi.

Nyní tady stojím jako skutečný občan světa, který má mnoho co by řekl, ale posluchači, kteří by mohli mít užitek z mých zkušeností, nějak chybí, neposlouchají.
 
Jindřiška Drahotová 2019
Příspěvek do literátní esperantské soutěže v polském Bialystoku