Lidskost

Co je to lidskost a co to znamená, stále se k tomu vracím a přemýšlím, co to je. Letos jsme byli na pobytu v Sezimově Ústí, navštívili jsme památník Edvarda Beneše, Kozí Hrádek, kam se uchýlil z Prahy mistr Jan Hus. Stále jsem si připomínala Jana Ámose Komenského, jeho myšlenky, knihy. Myslím si, že at´ je to Edvard Beneš, mistr Jan Hus, T. G. Masaryk, Rostislav Štefánik, Ludvík Svoboda nebo Václav Havel  a další a další, pro mě jsou pokračovateli J. A. Komenského, jeho myšlenek. A nejenom oni, ale i obyčejní lidé, v přítomnosti nebo minulosti navazují na jeho myšlenky a jsou jeho žáky, pokračovateli. A hlavně učitelé, které mi život dopřál poznat, jsou neobyčejní, chtěla bych vám o nich povědět.

Třeba má učitelka ze základní školy Helena Vopavová, starosta města Stříbra Mgr. Petr Bursík, který byl také kantor a pokračovatel „Lidskosti“. Oba už jsou již mrtví, ale v tom, jak na ně vzpomínám, jsou pořád v mém životě. Ale čím to že na mě, a nejen na mě, tak zapůsobili? Byli to lidé, kteří se nebáli a nebojí říci své názory, jejich myšlenky jdou proti zlu, byli lidští a vždy po nich něco zůstalo. Ať nějaká stavba, knihy, děti a dospělí, kteří na ně s láskou a úctou vzpomínají. J. A. Komenský vyšel z rodiny rolníků, rodiče mu záhy zemřeli, vychovávali ho pěstouni, a přeci na svět a život nezanevřel a miloval ho i s jeho těžkostmi.

Budu Vám vyprávět spletitý příběh mé rodiny, vyrostla jsem z 5 dětí. Vdávala jsem se na dnešní dobu brzo. Ale dříve, kdo po 20 se nevdal, už na něj se koukalo, že je nějaký divný. Děti se mi narodily dvě, jedno v roce 1973, druhé 1975. Vždy jsme se jim velmi věnovali, i když jsem musela brzy po mateřské do práce. Peněz bylo málo i když muž byl makáč, vydělával jezdil s velkým autem u zemědělství a od jara do zimy, jezdil po kampaních v létě na Moravu na žně, na podzim opět na svážení cukrovky z polí do cukrovarů. V zimě jezdil do Sokolova pro uhlí a vozil ho do škol, jídelen a centrálních výtopen i do továren. A tím pádem si dětí moc neužil, někdy jsem jim musela nahrazovat i tátu, jakmile se vrátil, byl to zlatý táta, děti ho milovaly a milují. Dětem jsme dopřáli vzdělání, jaké si přáli a snažili jsme je udržet na školách, i když se někdy hlavně peněz nedostávalo. Tak i mí rodiče opět trochu pomohli, aspoň málem, co mohli. Dcera vystudovala učitelství, syn vystudoval rybářskou školu ve Vodňanech. Ale co čert nechtěl, pořád ho to táhlo k policii. Podal přihlášku na policejní školu a byl přijat, tak na vojnu šel jen na 5 měsíců a potom do školy do Prahy. Dělal to, co ho od malička bavilo, s bratranci si hráli pořád na lupiče a strážce zákona. V roce 1996 nastoupil službu v Plzni na Slovanech jako policejní inspektor. A  roce1998 se stalo velké neštěstí pro naši rodinu. Jiří při výkonu služby při pronásledování podivných individuí, kteří ohrožovali lidi na Slovanech u telefonní budky a kteří to zavolali na policejní linku, byl zabit u Letkova, zákeřně zastřelen. Neumíte si představit, jaká to byla pro nás rána. Dlouho jsem se z toho nemohla dostat, pořád se mi to vracelo a strašně mi Jirka chyběl a nejenom mně, ale všem. Až najednou přišla kamarádka a říká: „Mám pro tebe práci, musíš to zkusit, něco dělat, nebo se úplně zničíš. Musíš najít znova víru v život a pro něco žít. Přeci nechceš být pořád jenom doma a koukat do zdí a na Jirkovo foto. Podívej, všechny nás to moc sebralo, ale život jde dál. Podívej, narodil se ti vytoužený vnuk.“ I když i v rodině dcery byly problémy a o jedno děťátko před narozením dcerka tou strašnou ránou, bolestí ze ztráty bratra, přišla. Tak jsem řekla, že to zkusím, no a tím začala další  moje ÉRA.

Začala jsem pracovat ve stacionáři pro seniory ve Stříbře. Udělala jsem si rekvalifikaci a toto zaměstnání mě velmi pomohlo vstát a znovu žít. Pomáhat starým a postiženým lidem mi naplňovalo život a prázdné místo po synovi. Po nějaké době jsem se zapojila do Spolku tělesně postižených Stříbro, kde mne před 10 roky zvolili jednohlasně předsedou. Nyní, i když už jsem v seniorském věku a jsem v důchodu, nepřestávám s těmito aktivitami, dělám dobrovolníka v Totemu Plzeň, bezpečnostního dobrovolníka ve Stříbře a snažím se pomáhat, kde to jde. A to mne naplňuje LIDSKOSTÍ, pomáhat druhým, snažím se být empatická, nepřestat naslouchat lidem. A Lidskost je, i když vás potká něco hrozného, dokázat vstát a znovu jít dál a nezanevřít a nestáhnout se jen do sebe. Vím, každý z nás něco špatného prožil, ale když ztratíte dítě, které jste nosili pod srdcem, je to největší bolet, jakou můžete zažít. Nikomu to nepřeji a taky ani nechci, aby mě někdo litoval. Žiji dál pro svou rodinu, přátele, kamarády a pro lidi, kteří mě potřebují. Člověk se musí hlavně v životě naučit naslouchat všem lidem bez rozdílu.

A mé heslo je: „NIKDY SE PŘED NIKÝM NEPOVYŠUJ A PŘED NIKÝM SE NEPONIŽUJ.“ A to pak je ta LIDSKOST, která není úplně ztracena.